Jdi na obsah Jdi na menu

V OKOLÍ LYSÉ HORY - Rokytnice nad Jizerou (běžky)

2. 2. 2007

bezky.jpg

 
 
 
Nebudete tomu věřit, ale i v tak bídné zimě jako je ta letošní se dá na našich horách užít bezvadná zábava, a to především proto, že jsem tam byl se správnou partou kamarádů.
Tato již každoroční akce, kterou logisticky zajišťuje Luďa, alias Čenda, má jednu nevýhodu, že je v souvislosti s ubytováním v apartmánu (pro 4 osoby) velice omezený počet účastníků. Nás se tam letos vtěsnalo 9 – Čenda, Šemba, Mimčo, Číča, Milan, Zenge, Standa, Jarouš (musga) a já (Pája). Termín 2.‑3.2.2007 byl vyhlášen s dostatečným předstihem, ale ještě týden před odjezdem nebylo moc sněhu a tedy nebylo jisté, zda si vezmeme běžky nebo kola – to by se Šemba rozzářil :-). 
Nelze nezmínit perličku našeho kolegy Vinci, který již podle své tradice musel vymyslet nějakou omluvu  ve spojitosti s výprodeji v Drážďanech. Několik málo hodit před odjezdem byl na oko velice překvapen, že odjez je v pátek v ranních hodinách. Prý žil v domnění, že se jede v pátek večer – no Radku, to zkoušej na vaše pivovarský koně.
Tak tedy v pátek v 5:30 sraz v Litoměřicích. Ve dvou skvělých kárách Miminka a Páji jsme se vydali směr Rokytnice n/J. Chybět nesměla tradiční zastávka na kávičku, tentokrát v Liberci, a pak už hurá na parkoviště pod Lysou horu, kde proběhl částečný striptýz některých z Vazounů. Někteří další spěchali pro vypůjčení lyžařské výbavy. Nutno podotknout, že Čenda se túry nezúčastnil, byl služebně ve Špindlu, ale o večerní posezení se nemohl připravit a přijel. Po hození se do gala, jsme se v osmičlenné bandě vydali k lanovce. Trasa nebyla ještě úplně daná. Ale po vyjetí na Lysou horu, jsme se hromadně rozhodli pro opakování trasy z loňského ročníku, především kvůli počasí, které nám poslední dobou nepřeje. Letos to byla opět mlha, navíc místo stopy jedna veliká ledová plotna. Nás ale nezastraší nic, vydali jsme se směr Vrbatova bouda, tam to zná nejlépe Zenge :-). I když Standa taky nezklamal, při menším sjezdu si hrál na Macocha a lze tvrdit, že jeho tvář vypadala ještě hůř než-li gumového a šťastného Jana. Na Vrbatovku jsme se dostali okolo 12. hod, někteří si dali jen pivko, někteří i zelňačku. Pak následovala cesta na Labskou. V této části nás všechny příjemně překvapil Jarouš. Znenadání zavelel k hromadné zastávce, zalovil v báglu a vytáhl lahvinku zlatíčka, ale pozor, to nebylo vše, on měl i skořici, pomeranče a frťánky. Prostě excelentní výkon. Řekl bych jeho nejlepší za celý den :-). Cesta na Labskou najednou utekla jak voda a už jsme seděli u stolu a každý měl před sebou jedno řezné. Další část Vazounů něco malého snědla, na nic velkého na Labské nemáme prašule. Jarouš ještě jednou překvapil se svou kulturní vložkou a oblékl si slušivou masku příjemného staříka. Při startu z Labské jsem chtěl ušetřit Jarouše od nadbytečné zátěže a rozlil další rundu zlatého moku s pomerančem a skořicí. TO BYLA LAMPA JAK PRASE!!! Pak už hurá na Voseckou. V ten moment do Šemby jak když střelí, nevím, asi ta tequila mu dala ta zázračná křídla. Jasné je, že když už byl první na Vosecký, alespoň všem objednal další rundu piv. Netušil však, že až mi dojedeme, pěna bude dávno padlá Totiž mírný sjezd k chalupě dělal po konzumaci pomerančů všem patřičné problémy. Přesto jsme se sešli u stolů všichni ve zdraví, až na Standy odřený ksicht. Nezapomněli jsme ani na některé z Vazounů a zavolali jim naše zážitky. Šemba zahlásil Bobrovi, že tu Voseckou snad nikdy neuvidí střízlivej!. Milan i Číča pozdravili Vincu do Drážďan.  Miminko se zodpovědně snažil celou dobu vše zachytit do svého Olympusu. Trochu jsem mu pomáhal se svým Nikonem, ale momentky má jednoznačně lepší. Po konzumaci piva a nějaké té energetické bomby, jsme s chutí skočili do běžek. Někteří až moc, viď Zenge? Ty jsi z toho hodil takový záda, že se ti těžko sbíralo ze země. No nic, čekal nás ten nekrásnější úsek, sjezd směrem na Harrachov, ale konečně ve stopě. Jo lidi, čtete dobře, až nyní jsme se dočkali pořádné stopy, až doposud to stálo se stopu za „vyliž prdel“, bylo to rozšlapaný nebo zmrzlý. „Já fakt nevím v jakejch žije ta horská služba relacích, ty vole.“ Asi 2 – 3 kilometrový sjezd jsme si vážně užívali, pak jsme se již z Krakonošovi snídaně napojili na Krkonošskou magistrálu a přes Ručičky jsme dojeli k poslední zastávce na občerstvení. Chata Lovčenka bude na dlouhou dobu nemilou vzpomínkou pro Milana. Při dojezdu, nemýlím-li se, sebou seknul jak špalek a napíchl se žebry na hůlku. Tak moc ho to bolelo, až mu večer pivo nechutnalo. Ono večer po vykoupání nechutnalo vlastně nikomu, protože my jich a nejen těch piv měli za celý den dost. Snad jen Luďovi chutnalo, protože ten se na něj těšil celý den. No vrátím se ještě k Lovčence, ve chvíli kdy jsme přišli do chalupy to vypadlo, že jsme ji právě koupili – známý song DRESY BÍLÉ … zněl celým sálem. Dali jsme si pívečko a nějakého panáčka na zahřátí, ale především na kuráž. Ono nás totiž ještě čekalo zdolat za tmy sjezdovku a věřte, to nějaký života budič potřebujete. Číča zklamal, ten sundal běžky a šel jak dědula krok sun krok :-), některých Vazounů jsem viděl jen záda, takže nemohu napsat nic podrobnějšího. Za to může naprášit sám sebe a Jarouše, my jsme to sjeli po všem možným, ale po lyžích toho bylo minimum. Dole na nás čekal obětavec Milan, aby spočítal všechny ovečky a už hlásil, že u lanovky stojí Luďa  celý natěšený na pořádnou večeři a pivo.
Takže běžkařskou túru jsme přežili všichni a po osobní hygieně jsme vyšli do ulic Rokytnice najít nějakou ideální hospůdku, kde nám dají solidní žvanec a pití. Skončili jsme v Modré Hvězdě, jídlo fajn, pivo taky, ale zavírat kuchyni ve 21.00 hod.??? fakt bída. Na druhou stranu byli jsme trošku unavení a po dvou pivech a stolním fotbálku, který vyhrála dvojice (Číča – Milan nad Šembou s Mimem), jsme se vydali na apartmán. Tam jsme dopili nějaké ty zbytky čajů, kafí atd. a usnuli s vědomím, že ráno nás čeká snowboard.
Ráno všichni dolámaní, kromě Ludi, jsme začali řešit zásadní problém snowboard nebo Babylon. Někteří jako třeba Miminko a Luďa byli jednoznačně přesvědčení pro snowboard, ale nutno uznat, že většina z nás, včetně mě vyměkla a chtěla relax v Babyloně. Tak se tedy vyrazilo do aquaparku, opět na pouhou hodinu jako loni. Pouze Milan si to trochu protáhnul, když se zasekl na plastové židli v blízkosti tobogánu, který si díky svým naraženým žebrům ani jednou nesjel. Po Babylonu se od nás oddělil Luďa, který spěchal směr Prague a my jsme jeli na již tradiční zastávku ke Zlatýmu buřtu, kde jsme akci oficiálně prohlásili za úspěšně ukončenou.

Poděkování patří:

Luďovi za zajištění ubytování.

Šembovi za logistiku v souvislosti s odjezdem.

Mimikovi za auto s boxem a focení.

Jaroušovi za tequilu ve stopě a kulturní vložku s maskou.

Standovi za skokanský kousek.

Zengemu za přežití :-).

Číčovi za stále mluvící ústa (snad se za to děkovat???) a striptýz na parkovišti.

Milanovi za stálý klid na duši, striptýz na parkovišti a oporu v nesnázích, viď Jarouši.

No a mě – za super káru, focení a za webky.

 

Náhledy fotografií ze složky ROKYTNICE NAD JIZEROU (2007)