ZPRÁVA O PUTOVÁNÍ ZA NALEZENÍM OPRAVDOVÝCH VAZOUNŮ

1. Cíl:              Triglav 2.864 m.n.m. – nejvyšší hora Julských alp ve Slovinsku

2. Kdo:                        po odpadnutí plev (rozuměj Číči) – Vinca, Šemba, Tibor, Standa a Milánek

3.Kdy:             odjezd 01.06.2011 v 21:00 hodin z Lovosic

                        příjezd 06.06.2011 v 03:00 hodin do Lovosic

4. Jak:             autem Vinci

5. Kudy:          Louny – Lovosice – Slaný – Praha – Plzeň – Rozvadov – Regensburg –                         München – Salzburg – Villach – Flachau – Wurzenpass – Kranjska Gora –                 Mojstrana – zpět

6. Ujeto:          1.800 km celkem i s přejezdy                       -           cesta tam asi 806 km

Úvod:

Myslím, že myšlenka dobýt nejvyšší vrchol Slovinska vznikla v hlavě Vinci v druhé polovině roku 2010 a postupně získala přesnější obrysy na společných vazounských akcích. Začátkem roku 2011 se sestava dostala do podoby Číča, Vinca, Šemba, Standa a Tibor (který už tam vylezl). První zakládací schůze se konala začátkem května „U KAŠPARA“ a přítomen byl dále Miminko, který sadomasochisticky (neboť tam chtěl strašně jet s námi, ale patrně z rodinných důvodů nemohl, tak jenom slintal) přihlížel naším plodným debatám o způsobu zdolání vrcholu. Na této schůzce byl stanoven termín akce 01.06. – 05.06.2011, určena sestava a způsob dopravy – Vinca vezme jeho Ford Mondeo kombi.

V Dalším důležitým termínem se stala polovina května, kdy bylo správou bytového družstva rozesíláno vyúčtování za byty jednotlivým členům, což vyřadilo Vazouna Číču neboť po shlédnutí nedoplatku umlkla i jeho nezastavitelná huba a z finančních důvodů tuto akci skrečoval. Tím pádem se na „vysněný“  5. post v sestavě dostal  Vazoun Milánek (dodnes toho lituje).

Před další schůzkou Vinca dojednal e-mailem a telefonicky ubytování na první noc ve Slovinsku (River Cottage, Mojstrana, Kurirska pot 13 – Roy Clark a Justi Carey www.rivercottageslovenia.com) v penzionu se snídaní. Dne 29.05.2011 v 17:00 SELČ se v téže restauraci uskutečnila poslední schůzka za účasti Šemby, Vinci a Standy. Zde bylo rozhodnuto o odjezdu z Lovosic 01.06.2011 ve 21:00 od Billy.

Mezidobí :

Tuto část lze směle nazvat „Plodné debaty“ a myslím, že sem po právu patří, protože plodné debaty jsou silnou Vazounskou zbraní (Jarouš by mohl vyprávět) a některá témata těchto debat se stala nesmrtelnými a navěky jsou zapsané v dějinách Vazounů. Také těmito debatami získáváme prestige u jiné části obyvatel (většinou číšnic) a nezanedbatelné výhody (např. nemusíme platit pivo). Debaty mají různé směry – k nejslavnějším patří: Kájínek, sociální otázky společnosti zejména romské populace, politika apod.

Důležitým tématem bylo co vzít sebou k jídlu a co si obléknout. Vzhledem k naší totální nezkušenosti s horským výstupem proběhla velká e-mailová diskuze a proběhlo přezbrojování šatníku a obuvi.  Jediný, kdo patrně věděl, co si vzít byl Tibor, který se však těchto diskusí pohříchu zdržel a patrně se musel uchechtat. Drželi jsme se hesla “radši to vezmu, než aby to chybělo“ a pak se to projevilo na počtu a velikosti zavazadel. Důležitým tématem byl alkohol, protože je to sice metla lidstva, ale Vazounské akce jsou prodchnuty alkoholem a nedovedu si představit nealkoholickou Vazounskou akci. Takže nakonec bylo rozhodnuto a alkoholu takto: 0,5l Johnieho Walkera, 0,5l Slivovice, lahev Beefeeteru a 24 0,3l lahviček vývozního Žateckého ležáku. Nealko bylo zastoupeno 6x Magnezie a 6x Aquila bez bublin, 2x cola.

Odjezd na místo:

sraz u Billy ve 21:00 hodin proběhl celkem očekávaně – Milánek přijel z Mostu, Vinca z Loun akorát Šemba se o pár minut zpozdil (přivezla ho Jana s Ondrou novou Oktávkou). Zpoždění bylo způsobeno tím, že Šemba ve 20:15 zjistil, že ještě nemá sbaleno, takže nastalo mírně chaotické a patrně více stresové balení a je vůbec s podivem, že vzal všechno.  Velice nás udivil počet zavazadel neboť už po naložení zavazadel Vinci, Milánka a Standy byl obrovský kufr Mondea plný a jen taktak se tam narvala pacage Šemby. A to nás čekal v Praze Tibor. Cesta probíhala celkem klidně, Tibora jsme našli v Praze, jeho bágly narvali s rozběhem do auta a prudkým švihem jsme na několikátý pokus zavřeli víko od kufru auta. Tibor stihl při čekání vyklopit do sebe jednu plzničku. Vyrazili jsme směr Plzeň a zjistily jsme, že nemáme žádnou navigaci a ani autoatlas. Ale jsme Vazouni a nic pro nás není nemožné. Před překročením hranic u Rozvadova, jsme zastavili na mekáči a dali si každý po chuti (čís, superkafe, sladkůstku). Koupena Rakouská dálniční známka 250,- Kč a natankováno. Cesta přes dojčland normální, řídil Vinca. Standa neprozřetelně navrhl jestli by nemohla být muzika a Šembovi naskočily vrásky a tik do pravého oka. To bylo způsobeno výběrem interpreta (vyhrál Pink Floyd, Jirka Šelingr) ale hlavně hlasitostí, která se neslučovala se snahou neřídících vyzaounů usnout. Na obranu Vinci musím říct, že řidič je něco jako kapitán lodi nebo letadla a záleží na něm, co udělá. Také snaha zůstat svěží a neusnout při řízení opravňovala „volume do prava“. Před přechodem do Rakouska jsme zastavili na parkovišti plném aut s týnejdžry, kteří patrně mířily na nějaký fesťák a tupě zevlovali kolem svých aut. Kdežto my jsme pohodově korzovali a došlo na obdivování zaparkovaného vleku s jachtičkou (doména Vinci). Počasí celkem nic moc, mrholilo. Dále řídil Tibor. V Rakousku koupena známka pro průjezd tunelem za 9,5 eur.  Nikde žádné štau a tak jsme s rozedněním zastavili na dalším parkingu, kde opět zevlovali hloučky stejných mladých germánků jako minule. Trošku podivné bylo, že jsme zastavily vedle nejnovějšího mercedesu s cenou tak okolo 1,5 mil., ve kterém spali starší Němci. Dále řídil Vinca a s rozedněním jsme dorazili ke hranici se Slovinskem, která však byla umístěna na horském průsmyku na který se dalo dostat na 1.rychlostní stupeň a Vinca prosil fordíka o odpuštění neboť stoupání se pohybovalo místy k 25%. Na hranici umístěn ruský tank T 34. Sjezd dolů bez problému a zastavili jsme v Kranjske Goře na pumpě (počítač ukazoval, že v nádrži je benzín pouze na 42 km!!!). Tam vynikající ranní kafíčko a příjezd do vesničky Mojstrana, kde po krátké hledací akci jsme dorazili ke krásnému malému penzionku, uloženém na břehu říčky Bistrici v údolí obklopeném horami porostlými lesem. Nádhera!!!  Cesta měla 10,5 hodiny a 806 km. Příjezd asi v 7:30.

1.den – čtvrtek 02.06.2011

Po krátkém přivítání s anglánem Royem a ubytování rozhodnuto o odpočinku, jídle a pití a pak malá rekognoskace terénu okolo. Něco jsme pojedli (myslím, že byla společně ohřátá gulášovka s chlebem a česnekem) – překvapil Tibor, který málem podpálil anglánovi barák neboť k rozpečení houstiček nepoužil tradičně mrkvovlnku, ale hořákem v ruce s plamenem na plné koule dosáhl požadované křehkosti a křupavosti. Vzhledem k tomu, že tento způsob se nám zdál poněkud podivný (i když patrně účinný) a podobnost s pracanty pokládající asfaltové pásy za pomocí hořáků byla až zarážející, dostal Tibor vcelku trefnou přezdívku „LETLAMPER“. Také se „proslavil“ tím, že nám dal ochutnat něco připomínající průsvitnou colovou žvýkačku. Bohužel to byla kachní sladká masová výživa pro kočky.

            Dalším zarážejícím činem byl náš společný přístup k pitnému režimu, neboť takový sprint jsem nezažil od proslulé zimní tequilové seanci na vrcholu Krkonoš. V 8:00 Džony Wolkr a slivka zahučela za podpory asi 16ti žateckých nábojů během cca 1,5 hodiny do našich vyprahlých hrdel, ani jsme se nestačili divit. Velice divit se musel asi Číča, protože jsme mu minimálně 3 x volali, aby nám z česka přivezl tonik a kde je, že na něj čekáme.Tonik chyběl, protože ho Standa neprozřetelně zapomněl koupit k tomu Bífítru. Mezitím Vinca si mírně schrupnul (jak je jeho obvyklým zvykem) a to nás v alkoholovém rauši přimělo k jeho naaranžování do různých pozic za pomoci horolezeckého vybavení. (už se těším na fotky :). Samozřejmě nechyběla již zmiňovaná Vazounská debata o všem možném. Zde na místě je třeba zmínit, že celý den byla vedena debata zda druhý z anglánů – Justi – je chlap a nebo ženská a zda v případě homosexuálního páru je bezpečné spát s nimi pod jednou střechou a co všechno by se mohlo stát. Vazounská představivost jela na plné obrátky ještě posilněná hladinou alkoholu v krvi. Milánek se snad už nabídl, že to riziko vezme na sebe a půjde první. Šemba „nesmazatelně“ zapsal Standovi do pasu – Vazoun typu „B“ a podepsal se, z čehož turečtí celníci asi budou odvázaní.

            Venku polojasno a po Vincově vzbuzení byl anglán dotázán kde je nějaké inform. středisko k získání ubytování v Alježově domě, odkud jsme měli zahájit v pátek útok na vrchol. Protože odpověď byla, že poblíž je muzeum Triglavského národního parku, naše krátká první cesta vedla tam. Vinca anglicky dohodl se slečnou, ubytování v domě. Vzhledem k telefonní debatě slečny s někým, kdo zajišťoval ubytování, to vypadalo, že to asi není standardní postup zde, ale klaplo to. Protože do večera daleko, bylo rozhodnuto o krátké výletní cestě pěšky k Alježovu domu, ať víme, do čeho jdeme. Hladina alkoholu v krvi byla stále vysoká a tak se cesta tam proměnila v jeden velký úprk po vzoru americkému vojenskému běhu se zpěvem a legionářskému rychlému pochodu, přičemž těch 10 km nám trvalo asi 2 hodiny, což je sice dost, ale profil trati byl hodně hodně do kopce. Cestou jsme minuli nádherný vodopád (Peričnik). Provoz na této trati byl velice hustý. Po příchodu tam dali jsme pivko, polívku (typu všeho chuť) a kafíčko z Náprstkova muzea. Cesta zpět již neprobíhala tak hladce, protože hladina alkoholu v krvi klesla pod kritickou úroveň a dostavil se pocit únavy, nevyspání a nikdo z Vazounů si již nepamatoval, že trasa byla opravdu velmi dlouhá. Ke konci přišel pořádný ceďák a značně promočený jsme se dostali k ubytování.

            Dál pro Standu den skončil, protože se slovy k Šembovi „Zhasni a buď zticha“ usnul a probudil se až ráno. Takže zbytek odpoledne a večera musí vyprávět ostatní Vazouni.

2.den – pátek 03.06.2011

Budíček v 5:00 hodin – Vinci oblíbená disciplína buzení – snídaně (švédský stůl) v suterénu – Šemba nalil do džusu bílé víno kyselé – velký humus – sbalení a odjezd na parkoviště k Alježovu domu. Rozdání helem a horol. sedáků – sbalení batohů a odchod směr cesta na Triglav. Po cestě po rovině neustálé Šembovo rejpání „můžeme chodit po rovině, nemusíme na skály, jezera jsou taky hezká, můžeme si to ještě rozmyslet“- k údivu všech si nesl černou igelitku s nápisem „Oděvy“. Začalo pršet a nepřestávalo-po krátkých přestávkách jsme došli k velké karabině (památník padlých partizánů) – po vyfocení rozhodnuto odložit cestu na vrchol o den – pojedeme na Slovinská jezera – Šembovo rejpání „já jsem to říkal, zítra si to zase rozmyslíme, po rovině je to stejně nejlepší“ – odjezd z parkoviště (kde nikde ani auto) – směr Jesenice (docela ošklivé město s železárnami– Bled – Bohijnske jezero (asi 45 km). Za Jesenicí v 11:18 zastávka u petang hřiště – všeobecné vaření společného guláše – chleba – pohoda - Standa nemohl najít ledvinku, potom peníze - chaos – všichni z něho prdel. Po gulášku kafíčko pohoda - Vazounské debaty o Tiborově podnikání, stavu v realitní branži (Šemba, Milánek – na mostecku je prodej domů v prdeli) – Vinca výjimečně usnul – pak odjezd - zastávka Bled – krásné městečko kolem jezera s ostrovem – na skále hrad – hledáme parkoviště bez placení – parkujeme za 1 eur na hod.? Jezero průzračné – vidět na dno – ryby – všude důchodci z Rakouska - zastávka v kavárničce na břehu - rádler a kafíčko - zevlujeme a očumujeme ženské + Vazounské debaty (záchody, telefony). Sedíme pod plátěnou stříškou – občas deštík. Odjezd k Bohijnskému jezeru - průzračná řeka i jezero. Nádherná příroda. Stavíme na parkovišti ve vesnici Rybčev Laz – Tibor tam skočil - ostatní po kolena (velice studené) – krátká procházka podél jezera – výhled jižní cestou na Triglav – mrtví chrousti (Tibor sbíral do čepice pro ryby) - krásná hospůdka na břehu – 4 Union piva, kafíčko, jídlo a debaty o všem – občas kanoe se zoufalcema a 1 windsurfer v bezvětří – u parkoviště sousoší na památku prvního výstupu v roce 1776 – zkoušíme se vyfotit jako sousoší. Odjezd k Alježovu domu (1015 m.n.m.) na spaní (20 eur bez snídaně) večer 1l červeného vína (nic moc) vzpomínáme na Čiháka – pokoj po 5 postelích – sprchy na žetony. Tibor se nabídl, že vezme 1 batoh pro dva – tak jsem toho využil – po sbalení spánek.

3. den sobota – 04.06.2011

Ráno v 5:00 budíček (Vinca) – lehce posnídat a sbalit (Tibor sbalil i deku navíc) a za šera vyrazíme – stále velice zataženo – rozhodnuto dnes anebo nikdy směr Triglavski dom. V 6:50 odchod od karabiny – po výstupu lesem začalo pršet docela hustě, ale bylo teplo – všude houfy mloků – zastavujeme a pod pláštěnkami, čekáme až přestane. Pak jdeme a zjistíme, že prší už pouze na nás a ze stromů – je vlhko a teplo – docela se potíme – v pásmu kosodřevin stále množství mloků. Na skalách občas červené čáry – směr trasy a 2x údaj o výšce (1300 a 1700 m.n.m.) – začínají ferraty – ocelové lano připevněné železnými oky ke skále na příkrých nebo nebezpečných cestičkách – oblékáme sedáky (vždy se dvěma 1m lany s karabinami) – Milánek má dětský -výměna s Tiborem - přilby na hlavách už od začátku. Ferrat bude celkem 16 – končí kosodřevina a začínají pouze skály – stále mloci. Začíná mlha – únava začíná. Vinca s Tiborem vždy první – Vinca má rychlejší styl (i nazpátek dolů) – na skalách se mlha sráží a začínají tak potůčky. Došli jsme na konec jedné ferraty a ledovcový jazyk – nemáme dlouhé lano tak Tibor na krátkém laně přechází a my společně navázaní jeden za druhým přejdeme (příště lano!!!) – začínají ledovcové pásy se sněhem a chybí značky (asi jsou pod ledem). Přechody ledovcových částí na prudších svazích – blížíme se ke hřebenu – stále hustší mlha – v 11:30 u posledního rozcestníku a dle údajů a mé mapy tak 1 hodina k Triglavskemu domu – u malé mohyly kousek výš společné foto jako bychom tam byly. Standa má neomylný orientační smysl - marně hledáme značky a směrovníky - už nejsou, pouze tyč a dole u její paty zrezivělá uvolněná tabulka s nečitelným nápisem – asi bloudíme – není vidět na 20 m – Vinca navrhl, že se vrátíme. Návrat k poslednímu rozcestníku se směrovkami – na něm napsáno „Dom Valentina Staniča 35 min“ a ukázán směr – rozhodnuto pokud nenajdeme tuhle boudu do 14:00 tak se vrátíme. Začalo foukat a pršet – stále hustá mlha – máme toho všichni dost – hledáme značky na skalách. V jednom krátkém období většího rozhledu vidíme na skále na hřebenu tyč – veliká únava (prakticky bez jídla) a stále prší a ledově fouká – vypadá to jak z filmu o Vrbatovi a Hančovi. Každých 20 kroků zastavuji a rozdýchávám se – nahoře je jen dřevěný pahýl bez směrovky a nikde žádná značka – není vidět na 15 m. Vysíláme vždy jednoho Vazouna až kam je vidět – za chvíli veliký řev Tibora  - ve 13:30 našel velikou dvoupatrovou boudu 2332 m.n. (na 15 m jsme ji neviděli) – zavřenou. Vedle malá budka se zimní nouzovou místností (zimnja soba) – jsme zachráněni!!! Jsme totálně promočení (většina) a zpocení – vybavení: police a skládací stůl – úzká chodba a palandy pro 6 lidí, polštáře a deky vše srovnané. Dle knihy na místě údaje z října a února, že tam někdo byl!!!  Naposledy někdo 2 dny před námi. Tibor nesl bágl pro nás dva celou cestu, já střídal v půlce Milánka a pak jsme se střídali. Převléknutí do suchého funkčního prádla a ulehnutí – po 20 min. Vinca že musí ven a nevydrží ležet. Jíme co kdo má a pijeme Tiborův meduňkový čaj. Já nemám nic – jsem na dovolené :) a jím, co kdo dá. Milánek má sebou zásoby na ½ roku (párečky v konzervě). Občas velký vichr a prudký déšť – chvílemi padají zmrzlé kroupy. Vítr potom rozehnal mlhu – Vinca se Šembou vyběhli ven rekognoskovat terén – sebrali nám všechny mokré věci i boty a prý je dají sušit ven – hodně foukalo – zmizeli s věcmi a dlouho jsme je neviděli – chvílemi opět pršelo a padali kroupy – Tibor vyběhl do toho bosí ven a shání svoje boty. Měli jsme o věci strach a už jsme obviňovali Šembu s Vincou, že se nás chtějí zbavit (kdoví, jestli to tak nemysleli). Ležím v Tiborově půjčeném spacáku v mokrých kalhotách, aby mi uschly a cítím křeče do lýtek. Kluci venku viděli 5 týpků jak jdou s mačkami asi směr Triglavski dom (asi to znají). Kluci našli jiné rozcestníky okolo a vymysleli cestu dolů jihovýchodním směrem do údolí Kot. Jíme párečky a pijeme vínko od Tibora, Milánkův domácí salám a velebíme tuhle boudičku. Není tu signál. Vazounské debaty o pivě, ženských a stavu společnosti.

4.den – 05.06.2011

Ráno venku sluníčko občas mráček – 6:20 budíček - vylezeme ven a divíme se jak jsme tu velikou boudu nemohli vidět – občas vykoukne i celý Triglav – fotíme – snídáme a užíváme počasí a pohodu. Vyrazíme si v 7:30 dolů – nejdříve uklidíme chatu – odpadky zakopeme pod kameny. Sestup přes ledovcový žlab pomalu dolů – stále nádherné počasí – je slyšet potok nebo vodopád ale není vidět. kolena dostávají zabrat. Beru Milánka batoh. Ještě v pásmu ledovce a kamení nádherný výhled nad mraky do zeleného údolí – sestupujeme – střídají se kamenitá pole s ledovcovými – začínají kleče – nikde ani mlok – kvetou modré hořce  a další květiny. Slyšíme vodopád a rány ze skal (asi praskají). začínají nízké jehličnaté stromky polámané od laviny a vidíme malé vodopády a potůčky – ani ferraty už nás nemůžou rozházet – otepluje se a začínají listnaté stromy – potok zmizel jako Punkva!!! – potkáváme místního horala v kraťasech a s hůlkami má neuvěřitelné tempo nahoru. dole v údolí místo řeky jenom bílé kamení – v 11:15 leháme a svačíme –Tibor si ohřívá rizoto – Šemba vytáhl zlaté dědictví (májky) a toustový chleba – lahůdka. Naše kolena, záda a ramena toho mají plné kecky. Dlouhá cesta údolím k silnici a po ní dlouho jdeme dolů do Mojstrany. Končíme u anglánů u baráku. Vinca domlouvá s Justi odvoz k autu u Alježovu domu my čekáme vedle v restauračce – naklopíme 2 rádlery za 2 eura (vynikající) – obsluha si nás moc nevšímá – chuť na oběd ztrácíme – dlouho by to trvalo – Vinca přijel – koupel v říčce – ledová – převlečení a v 16:30 razíme – Kranjska Gora na pumpě kafíčko a cigaretka – posloucháme Led Zeppelin – zastávka v restauraci a pizzerii v Gozd Martuljek - výborná obsluha a jídlo – jsme nadšeni – odjíždíme – na hoře u tanku na hranicích pěkné baby – u Villachu štau celkem asi 1 ½ hodiny – v neděli nemakaj – u Mnichova (řídí Šemba) obrovská bouřka – nás to mine – v Rozvadově na pumpě kafíčko – nevrlá obsluha – přes Prahu vyhodit Tibora - ve 02:45 jsem byl doma – Vinca skoro ve 4:00.

A ten vrchol nás ještě čeká .........